Nevím, kdy jsem se narodila. Ani si nevzpomínám, kde a jaké mně tam dali jméno a kdo byli moji rodiče. Mlhavě si vzpomínám, že jsem měla rýmu, bolel mě nos a pořád mně něco příšerně svědilo po celém těle. Jednou jsem odcestovala někam pryč, kde jsem to neznala. Dodnes nerada cestuji.
První jasná vzpomínka je na hodnou paní ve velkém domě, kde jsem cítila spousta zvířat jako jsou kočky a morčata, ale žádné další potkany. Cvakali na mně takovou velkou skříňkou, která mně zajímala, ale když jsem se podívala blíž, tak vždycky blikla. Ta člověk, co máš krmí, to občas používá taky a někdy z toho má velkou radost. Ti lidi jsou ale divní, že?
Pak mně jednou vzali i s klecí a mým keramickým soudkem a odnesli na pult ve stěně mezi dvěma. Byla jsem zvědavá, vylezla jsem ven na tu hodnou paní a pak na nějakého cizího člověka - podle čichu to byla mladá samice, ale ne tak mladá jako já - kterému mně dali na ruku. Očichala jsem si ji, prozkoumala a přemýšlela, co to znamená, nikdy mně ještě nebrali s sebou za návštěvami. Bylo to zvláštní, protože podle čichu ji kočky neschalovaly.
Pak jsem pochopila, že jde do tuhého, protože jsem se najednou ocitla v malé napůl průhledné krabičce a po chvíli spolu s papírem, který slečna podepsala, v modré kabelce a někam jsem zase cestovala, ale nevím kam. Moc jsem se bála a znečistila jsem si přepravku. Zbytek té dlouhé cesty tím pádem moc příjemný nebyl...
Když jsem se konečně dostala ven, byla jsem zase někde úplně jinde a kolem mně pachy dalších potkanů. Začala jsem být nervózní a rozpšíkala jsem se. Člověk mi uvařila skvělý čajík s medem a nabídla k němu moje oblíbené kokosové plátky. Pochopila jsem, proč měla ta hodná paní radost, že si mně někdo odveze. Vypadalo to, že o mně bude dobře postaráno. Ale bála jsem se těch ostatních potkanek. Bylo jich hodně a byly všechny větší než já, jedna černá dokonce dvakrát. Když je člověk nastrkal ke mně, začala jsem pro jistotu nahlas křičet. Nic mně naštěstí neudělaly, ale jeden nikdy neví... Pak jsem byla strčena do klece. Ony tam nebyly, ale očividně tam bydlely. Takže jsem chtěla zpátky na člověka, ale dvířka byla zavřená. No dobře, když jsou velké v přepravce, tak se tady porozhlédnu.
Dlouho tam nebyly a brzy jsem zjistila, že pobíhají naježené kolem mně, občas se mezi sebou servou a jednou mně přitom přimáčkly do kouta. Takže jsem zase spustila svým pronikavým hláskem a ty tři černé člověk rozehnal. Pak mně konečně přestěhovala zpátky do přepravky k teplému sladkému čajíku a teplé měkké kostce. Prý kvůli mému zdraví. A co ty velké potkanky? Co kdyby mě sežraly?
Další dva dny jsem měla klid na zotavenou a dva dny po mém příjezdu to začalo znovu. Velké byly najednou v přepravce a než jsem se probudila, zase jsme někam cestovaly, tentokrát v šesti. Tenkrát byly ale hodné a po chvíli se lehly. Říkaly, že cestovat budeme ještě dlouho a že si obvykle na tu dobu schrupnou. Prý se za pár dnů zase vrátíme. Ta nejstarší mně dokonce podržela místo, než jsem se rozhodla, že opravdu bude lepší si jít lehnout a že stejně nic neuvidím.
Ubytovali nás v kleci bez pachů, takže ty ostatní nemohly tvrdit, že jim lezu do jejich bejváku. A prej to je dobře, že si aspoň nebudu vyskakovat. Já!?
Povečeřely jsme, prohlídly si klec a šly spát, já si vlezla jako obvykle do tunelu - spím v nich ráda. Ale černé a střapaté říkaly, že v hamace to bude lepší. Tak jsem ji vyzkoušela. Spí se tam skvěle, když vás ze všech stran někdo zahřívá.
Docela jsme se sblížily a párkrát usem ukecala holky, aby se mnou šly spát do tunelu. Občas v noci v rámci honiček a přítelských rvaček vřeštím. Nedávno se mně povedlo spolu s Lahjou shodit napáječku člověku na hlavu! A mimochodem hlodání mříží je nejlepší způsob, jak vzbudit pozornost člověka uprostřed noci. Je to obrovská sranda, hlavně když se ti lidi vztekle převalují, klepou na klec nebo tiše nadávají. Mají spát ve dne. Anebo ve spacácích na chodbě.